Jak se točí film za 48 hodin - Chvíle pravdy

Neděle 30.9. Jsem vzhůru asi od 6:00 a myslím na ně, do kolika asi točili, jak se vedlo, jestli se Cagil alespoň trochu vyspal, co asi dělají. Celý den napjatě očekávám, kdy se ozvou, není hodina, kdy bych nemyslela na to, jestli už se stříhá, jestli klapl zvuk, zda už dělají titulky, vypalují, jedou na místo. – Ráda bych zavolala a podpořila je, ale raději nevolám, nechci rušit, jen posílám podpůrnou sms.  Přichází odpověď , že se snaží…

Ve 20:00 pořád nic a tak píšu další sms, doufám jen v to, že jsou v pořádku a ano, trochu i v to, že to zvládli. Volá Cagil, nestihli to o 8 minut… Ačkoliv běželi z Vinohrad s otevřeným notebookem, kde se zuřivě film vypaloval. Víc prý napíše zítra, je toho na něj moc.

Druhý den mi přišl od Cagila email se zevrubným vysvětlením a popisem nedělního dne:

Dokončil jsem sestřih z filmu (bez zvuku) kolem 12:00. Film měl 8 minut, ale maximální limit byl 7. Tak jsem dal titulky ještě  před konec filmu – na ně byla také  1 minuta.

Pak jsem procházel a čistil všechny naše hlasové nahrávky. Byly dobré. Kolem 13:30 jsem začal přidávat hlasy k videu, ale  tenhle bod nám nevyšel. Ničí zvuk nesynchronizoval s videem. Bylo to buď rychleji, nebo pomaleji. Do 15:30 jsem se snažil, aby odpovídaly, ale stihl jsem  dokončit jen první scénu. V tomto okamžiku jsem pochopil, že takhle ten film nedokončíme...

Ale nechtěl jsem zklamat nikoho z vás, to by bylo velmi špatné... Tak jsem šel do toho s jediným řešením: Použil jsem zvuk z kamery - stojí opravdu za hovno, ale nebyl jiný způsob…

A pak přišel další problém: Irmakova a Erdemova čeština... protože se moc nestarali při nahrávání o výslovnost (protože zvuk s perfektní výslovností jsme už přeci natočili předem!), nebylo to tak dobrý. Ale teď se to muselo použít... A bylo to 16:00... Takže, změnil jsem i název filmu: Santa se učí česky -  když to takhle lidi uvidí, automaticky nebudou očekávat, že by Santa mluvil dobře česky - není to dobré, ale zkrátka výmluva...

V 18:45 jsem skončil titulky. Pak jsem musel vypálit soubor v notebooku, což trvá asi 20-30 minut. Takže jsme s Lisou vzali notebook azatímco se to vypalovalo,  šli jsme do Chapaeu Rouge s notebookem v našich rukou... (Když nám v pátek vyprávěli, že se tohle někomu stalo, hodně jsem se tomu smál a totéž se teď stalo mně. ) Vypalování se dokončilo,  tak jsme začali kopírovat soubor na USB, a pokračovali v chůzi. V 19:26 jsme byli před Chapeu Rouge, ale do zkopírování zbývalo 10 minut...

Každopádně jsme to nemohli předložit včas... Ale to už je jedno, s tímto amatérským zvukem by  bylo nemožné vyhrát .. Ale příští týden stejně náš film promítnou. Budeme v kategorii "Cena diváků“.

Do kina jsme se bohužel nemohla jít podívat, protože jsem dva dny po natáčení letěla do Turecka, ale Hanele s maminkou si to nenechaly ujít.

A jak to viděla maminka?

V 56 letech a díky tomu, že obě dcery šly do „nějakého projektu natoč snímek za 48 hodin“ jsem se ocitla na promítání dokumentův Lucerně. Byl to pro mne silný zážitek a to nejen proto, že uvidím své dcery „na plátně“, ale i pro jedinečnost té chvíle. Ve svém věku jsem poprvé seděla v Lucerně! Byla jsem tam na obě promítání od 18.00 hodin až do vyhlášení výsledků – vůbec mi nepřišlo, že sedím vkině 5 hodin! A nemůžu říct, že by se mi nějaký dokument nelíbil, každý měl „své kouzlo“. Některé se mi líbily velmi, pro svůj vtip. Nejvíce mne překvapilo a myslím, že nejen mne, když při odchodu z kina se k mé mladší dceři přiblížila asi 30 letá paní a povídá: „Váš snímek se mi moc líbil.“

Když se mne kamarád ptal asi za měsíc na výsledek, říkal, že má známou, co byla v jiné týmu a oni to taky nestihli a všichni to pěkně obrečeli. Musím přiznat, že my to neobrečeli, asi jednak únavou nebyla na slzy síla a taky celý ten proces byl prima. Navíc pro mne bylo novou  zkušenost i hrát se ségrou, což bylo to moc fajn a výsledek, když jsme ho viděla, taky nebyl tak špatný, takže mi ni nepřišlo třeba plakat. – No, posuďte sami: https://www.youtube.com/watch?v=RfqCVblYcRA

A navíc, příští rok do toho půjdeme určitě znovu, už víme víc než jsme věděli, takže se jen tak lehce nevzdáme!