Jak se točí film za 48 hodin - Jde se na věc

Sobota 29. 9.8:30 Scházíme se postupně u Cagila, jak bylo domluveno, každý přináší nějaké oblečení a další dohodnuté rekvizity. Zatímco Cagil postupně seznamuje kluky s příběhem a jejich texty (večer s námi už u něj nebyli), připravují scénu, já, Hanele a Lisa vybíráme kostýmy a doplňky pro natáčení, tzn. že se postupně oblékáme a zdobíme a Cagil nám říká, co ano a co ne… S Lisou si notujeme, jak se nám naše šatníky skvěle doplňují – moje oblečení a její korále, moje korále a její oblečení atd. Takže jako přidanou hodnotu téhle akce si domlouváme pravidelná výměnná setkání nad našimi šatníky. Taky je třeba trochu upravit Barise – hraje gaye a tak bychom ho mohli trochu „vytunit“ – má bradku, tak mu ji splétáme, gelujeme a asi po hodině, přicházíme na to, že mu ještě na konec dáme korálek. 

10:00 Zatímco si takhle „hrajeme“ Cagil už se nervozně ptá, kdy budeme hotoví, že bysme neměli ztrácet čas (což nám v tu chvíli úplně nedochází, tedy dochází, ale ne dostatečně!).

10:15 Vrháme se na první scénu, nejdřív tréninkově, pak se postupně točí, celá první scéna nám zabere nejvíc času – jednak se postupně sžíváme s režisérskými pokyny, ladíme se do rolí a navíc promýšlíme, co a jak se bude na scéně dít.

14:00 Vrháme se na další scény, při nichž už jenom sedíme na gauči a telefonujeme, takže při každé příležitosti se zvedáme, na což obvykle Cagil reaguje pokynem, abychom udrželi výchozí pozici, že se bude za chvíli pokračovat. Lisa, Cagilova manželka je skvělá, hlídá spoustu detailů, např. že Baris měl předtím nohy jinak, já šál pro změnu takhle apod. Je vidět, že už je pod režisérským vedením svého muže vytrénovaná.

14:00-17:30 Kdykoliv je chvíle pauzy, což je asi tak 3x za den na 10 maximálně na 20 minut, vrháme se všichni na rychlovarnou konvici, plátky chleba, sušenky a jiné rychle připravené formy svačiny.
Během každé pauzy se kluci učí texty česky, což znamená, že si odchytí buď mě nebo ségru, čteme jim český scénář, oni si to nahrávání, přepisují foneticky do turečtiny, poslouchají si to a trénují.
Jde do tuhého, v 17:30 jsou natočeny scény se mnou, ségrou, Barisem a Lisou – je třeba zkontrolovat jejich zvuk (Cagil poprvé použil ještě nevyzkoušenou techniku) a případně dodělat postsynchrony.

17:45 Dozvídáme se, že technika selhala, cosi se nepovedlo -není čas na to pátrat co a proč, prostě se zvuk nahraje znova. Cagil se nás ptá, jestli to můžeme začít nahrávat jen se s scénářem bez sluchátek, podle odezírání – zkoušíme to, ale ukáže se, čeho jsme se tak trochu bála: nedržela jsem se zcela scénáře a sem tam použila trochu jiný slovosled, jindy slovo ubrala nebo dvě přidala… Kdybych to věděla dopředu, zuby nechty bych se držela scénáře! – Přísáhám, bude-li nějaké příště, nedám jinak než podle scénáře ani povzdech! Co by nám to teď ušetřilo času… Takže si nandaváme sluchátka a jdeme do toho - je zvláštní slyšet a namlouvat sebe sama, naštěstí si na to po chvíli zvykáme a několik scén se podaří namluvit „na první dobrou“. V další části namlouváme předem zvuk pro scény, které se ještě nenatočily s kluky Turky, kde budou mluvit oni česky. – Aby byla jakási korekce či garance výslovnosti. Takže čteme věty česky a posléze oni – již poměrně dobře natrénovaní (tedy až na režiséra, který pro trénink něměl čas) – mluví česky. Jsou úžasní, smekáme před nimi, Erdem mluví tak, že ani není poznat, že mluví česky první den.

18:00 rozcházíme se s tím, že já, Hanele a Baris jdeme domů, Cagil, Irmak a Erdem jdou ještě natočit zbytek společných scén domů k Erdemovi – mají tedy před sebou ještě hodně práce…

19:20 Doma mne s výkřikem: „Mamika, mamika!“ vítají děti.