Pan Vláček podruhé aneb Silvestr za všechny prachy

Ano, byl to on, který mne jen mimořádně nechal sedět ve vlaku u okna, a který když jel z Prahy do Karlových Varů navštívit mé rodiče, jel pokud možno tou nejdelší cestou (např. přes Brno, Olomouc apod.), aby si to ve vlaku pořádně užil! Takže se ho vždycky můj tatínek na uvítanou ptal: „A dneska jsi jel přes co?“ Byl to náš první společný Silvestr. A protože už jsme spolu (no, spolu, já on a vlaky) byli už skoro půl roku, věděla jsem, že zcela normální to asi nebude. Nebylo.

Silvestra jsme totiž trávili ve vlaku na cestě z Košic do Chebu – jelo se přes noc, takže jsme měli lůžkové kupé. Romantika, říkala jsem si naivně dopředu a rozhodla se nic neponechat náhodě. S sebou jsem sbalila nejen hezké spodní prádlo, ale i plovoucí svíčky, mističky a různé křoupání, zkrátka nějaké mňamky a něco k připití na cestu.
Z Košic jsme vyjeli někdy večer, takže půlnoc jako taková se odehrávala na nádraží v Ostravě. Zatímco má tehdejší polovička se v kupé příliš neohřála, neboť v tomto úseku byl levostranný provoz a naše kupé mělo jako na potvoru okna napravo. A tak neustále během cesty vybíhal na chodbičku sledovat, co se děje na nádraží, jak jsou na tom ostatní vlaky apod., já připravovala náš vlakový silvestrovský večírek – do misek sypala křupky a jiné dobroty. Malé umyvadýlko v kupé jsem napustila vodou a připravila plovoucí svíčky a sirky s výhledem na sledování, co nás čeká a nemine v dalším roce. Prádélko měla samozřejmě už dávno na sobě. Když se náhodou na minutu objevil, koukal udiveně, co to tam je. „Náš večírek“, usmála jsem se, on si vzal mističku s brambůrky a zase zmizel v uličce, protože se na nádraží zjevně cosi důležitého odehrávalo. OK, vydrž, až se uklidní, připijeme si, zapálíme svíčky a pak se dočkáš, romantika, erotika byly v mých představách na dosah.
Když se nejasnost ve vlakové dopravě vyřešila, konečně znovu vešel, neváhala jsem ani vteřinu a hned se mu ráčila vysvětlit, na co že ty svíčky jsou – je to takový starý zvyk, každý zapálí jednu svíčku a pak se budeme koukat, jak plují a zkusit z toho odhadnout, co nás asi v novém roce čeká – budou-li svíčky u sebe, budeme hodně spolu, budou-li hodně plout, budeme hodně cestovat. Na to se chytnul (zřejmě si hned představil ty daleké cesty vlakem!) a začali jsme. Jen co se svíčky zapálily, vyjeli jsme ze stanice a při přejezdu první výhybky přišla menší vlnka a jednu svíčku spláchla. „A tohle znamená co?“ díval se střídavě na mě a na svou potopenou svíčku. „Nic, na to jsem připravená,“ řekla jsem kvapně a vytáhla náhradní – v balení byly naštěstí celkem 4. Než jsem ji pro něj stihla zapálit, byl zase v uličce.
Když se konečně znovu objevil, ani jsem mu nestihla říct, kudy všude svíčky pluly!, sfoukl je, vytáhl špunt od umyvadla a zavelel: „A jde se spát!“ Nevěřícně jsem zírala a myslela, že to je asi pokus o vtip, nebyl. On se skutečně svlékl, zalezl do svého – předem vybraného lůžka (tak aby dobře viděl z okna) a chystal se ke spánku… Vždyť jsme si ani nedali pusu a nepopřáli do nového roku? A to si mám opravdu zalézt „k sobě nahoru“?! A protože se tak lehce nevzdávám, pod záminkou toho, že je mi zima, jsem se v sexy prádélku vkradla „k němu dolů“ s vidinou příjemně stráveného zbytku noci. Marně, dozvěděla jsem se, že když se víc obleču, zima mi nebude a že se opravdu nemůžeme líbat, protože v tomhle úseku je zrovna pravostranný provoz a on musí koukat z okna!
A tak jsem taky koukala, myslela na to, kam asi v příštím roce všude pojedeme a že to snad nebude všechno vlakem!