Turecký deník - zápisky z Antálie

Cestování do turistických letovisek nikdy nebylo můj styl. Takže představa, že letím na dovolenou do hotelu do turecké Antálie mi byla na hony vzdálená. Až do letošního jara. Manžel pracoval pro jednu cestovní agenturu, která mu nabídla pobyt zdarma – no neberte to se dvěma malými dětmi, kterým už byly dva roky, takže jen tak zadarmo pro ně už nic moc není. 

Let jsme zvládli, teplotní převýšení taky – v Praze 11’C, v Istanbulu 33’C, v Antálii 30’C.
Ubytování se zdá být prima, nemocnice je na dohled z okna – prima, pokud se náš hošík zase „vytáhne“ alespoň to nebudeme mít daleko, napadá mě. Natáhl se hned po večeři – u bazénu a spadl tváří na dlaždičky. Naštěstí si – ťuk, ťuk, ťuk, jenom trochu rozsekl kůži hned vedle oka. Je to tady, za celý rok se mu v Praze nic nestane a jenom někam vytáhneme paty, už si něco udělá. Druhý den nacházím na hlavě pěkně vymodelovanou modřinu, aniž bysme někdo tušili z čeho.
Hotel je ve městě Kemer, známým pro množství ruských turistů, takže si připadám skoro jako doma – v Karlových Varech – taky jsou tady skoro všude nápisy rusky, pokud se blížím k personálu, už na mě začínají mluvit rusky. Ještě že nemám předsudky!
Ale možná je po odjezdu mít trochu budu… pokud nemáte rádi rap, pusťte si někdy ruskej rap a budete za každej jinej šťastný. My ho poslouchali v noci z vedlejšího pokoje na plný pecky asi dvě hodiny a snažili se při něm uspat děti. Šlo to dost blbě, což jsem se jala jít sousedům vysvětlit, ale přes tu ohlušující směs zvuků, o které si asi mysleli, že je to hudba, mne nemohli slyšet. Zavolali jsme na recepci a záhy přišel kdosi, kdo rovnou zavolal raději hotelovou ochranku, nevím, jak to zvládli, ale za chvíli bylo ticho.
Další kulturní vložka na sebe nenechala dlouho čekat – druhý den po večeři se ptáme, zda tu nebude nějaká hudba pro děti a dozvídáme se skvělou zprávu, že v lobby baru je živá hudba. Tedy jsme si alespoň mysleli, že to bude skvělé. Když jsme tam přišli, bylo plno, tedy až na parket, tam ani noha a před parketem se snažil chlapík zpívat a hrát na kytaru písně, které by možná ocenili z mládí naši rodiče. Yuksel to nevzdal a šel se ho zeptat, co takhle nějaká latina, že bysme si třeba zatancovali – prý že ano, ale má tam navoleno ještě x písní, tak musíme počkat. OK, už za zvuků ruského popu (těžko říci co je horší zda pop či rap) dáváme děti do jediného volného křesla a jsme odhodlaní vydržet (co bysme pro tanec neudělali). Elí okázale zívá a Erdík nevěřícně kouká, co že se to kolem děje (na parket právě pomalu vešla jakási vystylovaná žena na vysokých podpatcích a hýbe se naprosto nezávisle na hudbě, vedle ní vesele křepčí jakýsi postarší muž cítící se o minimálně dvacet let méně). Taky si připadám jako ve snu, Divoké sny Maxipsa Fíka proti tomu hadr! Když tohle přežijem a konečně se začíná hrát má nejoblíbenější chacha – When Marinba‘s rythm starts to play…, manžel mne bere za ruku, děti dáváme z náručí k tetě a jdeme se smyslně zavlnit. Trvá to bohužel jen pár taktů, protože to už toho mají děti dost, chtějí jít spát, což dávají hlasitě najevo a zároveň se nás snaží od sebe odtrhnout. Tak snad příště ;).