Turecký deník aneb Zážitky z Ankary 5. Klady a zápory?

Jsem přesocializovaná – celé dny trávím v Praze sama s dětmi nebo s kamarádkou a jejím dítětem, popřípadě na dětském hřišti, kde jsou všichni ale tak nějak rozptýlení. Tady už přes týden jsme celá rodina – tedy 4 + 2 (švagrová a švagr) + 2 (tchán a tchyně) a k tomu občas + 4 (rodina druhého švagra). Ne, že by to všechno nebyli milí lidé, jsou velmi milí, přátelští, ochotní pomoci a velice pohostinní, jen jich je občas okolo nějak moc. Nebo dlouho moc. 

Když přijdou na návštěvu, nějak se nemají k odchodu. A když už přijdou, chtějí si vás pořádně užít, takže jsou všude s vámi – doma, na nákupu, na dětském hřišti. Zpočátku jsem si říkala, že mají děti a tak třeba do sedmi večer odejdou, neodešli. V osm jsem se – s odkazem na to, že půjdu brzo uspávat naše děti – zeptala, kdy ty jejich chodí spát. V devět, ale bylo půl desáté a oni ještě neodešli. Už bylo pozdě a domů se jim nechtělo a tak jsem je ráno zase potkala u snídaně.
Netušila jsem, jak budu schopná taktizovat, abych ten počet lidí kolem sebe snížila. Dost mi v tom pomáhá auto, do kterého se vejde poměrně omezený počet osob, a taky synek, který každé odpoledne vyžaduje výlet autem – ukazuje nám své sandálky, snaží si je sám obout a říká: „Brm, brm, brm, brm!“, dokud se nejede, nebo patřičně nevysvětlíme, proč se ještě nejede.
Před domy nestojí popelnice, odpadky se vyhazují v pytlech přímo před domy na ulici. Když jsem to tu viděla poprvé před rokem, dost mě to šokovalo, ale časem si tak nějak zvyknete. I díky tomu, že popeláři jezdí každý den. Mají takové úplně jiné auto než u nás, jsou vždycky kolem asi tři, na rukou mají rukavice asi jako od benzinky a hází ty pytle s odpadky do auta, jeden má vždy smeták a ještě okolo zametá. Mám to štěstí je vidět, protože naší ulicí projíždí před rozedněním, tj. cca po 5:00 hodině ranní a to už jsem vzbuzená další místní „lahůdkou“ – řevem ezana, který svolává lidi k modlitbě do měšity. Ano, řevem, bývá to i poměrně zvukomalebná záležitost, kdysi jsem si jí v Istanbulu i dost užívala, ale ten „náš“ ezan, z mešity hned naproti domu je opravdu hoodně špatný. Takže je nejen díky amplionům dost hlučný, ale mám pocit, že musí probudit i mrtvýho (i když děti to někdy ani neprobudí, mě – vycvičenou jak hlídacího psa na dětský brekot - teda spolehlivě ano).
V Ankaře je neuvěřitelný developerský rozkvět, skoro všude se něco staví – obchodní centra i tady rostou jako houby po dešti, ještě víc ale rostou sídliště, takový stavební rozmach jsem snad ještě nikde neviděla. Byty se tu staví zásadně s balkony, byty ve vyšších patrech mají skoro vždy ještě terasy a většinou jde o mezonetové byty. Průměrně tu byty mají tak 100m2, byt rodičů mého manžela kolem 200m2, s terasou kolem 250m2 – neskutečné v porovnání s našimi poměry a rozkvětem garsonek a malometrážních bytů. Těm tady tedy pšenka nekvete. Zarazilo mne to už před rokem a tentokrát koukám, že se nic nezměnilo. Velikost bytů je samozřejmě dána i tím, že často žijí prarodiče s dětmi, kteří se o ně starají. Což u nás tak zcela běžné jako tady není.
Celý měsíc je tu Ankara shopping festival, v rámci kterého probíhají cca 50% slevy ve většině obchodů a k tomu řada kulturních akcí v parcích, u obchodních center – živá hudba, černé divadlo, koncerty, taneční vystoupení apod. a mimo jiné tu udělali 1,5 tuny döner kebabu a vše se rozdalo lidem zdarma v rámci festivalu, takže se vytvořil světový rekord.
Turci jsou neuvěřitelní obchodníci. Jeden se kvůli mně dokonce skoro celý zavinul do zavinovací sukně, jen proto, že neuměl anglicky a aby mi ukázal, jak se ta sukně nosí :). Mám hodně citlivá chodidla, skoro všechny boty mi neustále dělají dokola puchýře. Díky svátku podřezávání ovcí je kůže v Turecku poměrně levná a tedy i boty se dají pořídit za daleko lepší ceny než u nás. Před čtyřmi dny jsem si jedny koupila – a jaký zázrak, celý den jsem je nosila a neudělal se mi ani jeden puchýř. Okamžitě jsem se rozhodla, že si musím koupit ještě minimálně jedny boty stejné značky, pokud to tak bude i druhý den. Další den jsem se vydala do stejného obchodu a prodavač – jiný, než který tam byl, když jsem ty boty kupovala – se hned ptal mého muže, že vidí, že mám boty od nich, jestli snad s nimi je něco v nepořádku, nejsem s nimi spokojená apod. I když si jinde vyzkoušíte třeba tři páry bot a nakonec si nic nekoupíte, stejně se s vámi pokaždé mile rozloučí a popřejí vám pěkný den!