Turecký deník aneb Zážitky z Ankary 5. Mám tureckého bobříka!

Manželovi je špatně, už je podruhé v nemocnici = můj jediný tlumočník z turečtiny do angličtiny tu není, už aby děti vyrostly a mohly mi překládat – pokud se ten jazyk do té doby nenaučím sama ;), zas tak složité to zdá se není.

V praxi to vypadá tak, že se manželovi udělá špatně, nemůže dýchat, bolí ho okolo srdce. Je lehce (no, lehce je spíš eufemismus) panický a všichni okolo ještě víc. Zatímco oni většinou říkají „ala, ala“ a cosi dalšího, čemu už nerozumím, on jim asi říká, co mají dělat – bohužel jak ví, že tady mu můžou pomoct hlavně oni, zapomíná už to říkat mě, takže já většinou nevím, o co jde a on v tom zmatku zásadně nepřekládá a ani nemám moc sílu mluvit, natož ještě anglicky, což je mu tady k ničemu. Teda kromě toho, že by mi dost pomohlo, kdybych byla alespoň v obraze, o co jde. V první nemocnici vyloučili infarkt, prý je to svalové napětí, křeč. Dostal injekci a přijel domů.
Druhý den jsme jeli nakupovat. My s manželem chodili svobodně (ano, svobodně, protože máte-li dvouletá dvojčata, tuhle chvíli svobody opravdu oceníte!) po nákupech, zatímco děti si v zábavním parku užívaly legraci s tetou a strejdou. První kolotoč, autíčka, trampolína, klouzačky a balonky… prostě ráj. Teda do té chvíle, než se manžel zase zastavil a nic neříkal, jen si sahal na hrudník a obličej zkřivený bolestí. Byli jsme jen spolu, takže mi říkal, že nemůže dýchat, zase hrozná bolest. Posadilo jsem ho na nejbližší křeslo a šla najít děti – v zábavním parku, kde jsme se měli sejít, nebyly.
Ani děti, ani teta se strejdou. V parku plno členů obsluhy a tak se jich ptám – mluvíte anglicky? (jasná odpověď je: ne), pak už svou lámanou turečtinou stylem: „já turecky jenom trochu, dvojčata – moje děti, holčička a kluk“, ukazuju, že byli tady a dělám výrazem obličeje otazník, jestli tu jsou, popřípadě jestli neví, kde jsou? Neví, jak by mohli, právě si vystřídali služby – vysvětlujeme si nohama a rukama. Vidí mou zoufalost – nemám s sebou telefon a na manželovu nefunguje roaming (proč si ho zase nezařídil?!). Chlapík se mi fakt snaží pomoct a navrhuje, že mi pomůže zavolat. To je moc prima, ale já neznám číslo a ani nevím, co bych jim řekla… takže ze sebe zase dostávám své střípky turečtiny: „ano, ano, moc děkuji, můj manžel“ a ukazuju, že je tam a půjdu pro něj (připadám si trochu jako negramot a trochu jako mim, kdo nás sleduje z dálky, asi si spíš myslí, že jsem mimo). Běžím za manželem a vše mu vysvětluji. Pomalu, ale přeci dojde k nákupnímu centru, kde se dovolá sestře a přichází i s dětmi. Potom klasika - děti se na nás vrhají, přičemž na tatínka to nejde a maminka obě děti najednou těžko pojímá, takže si sedám a nabízím každému jednu ruku a jedno koleno, což neuspokojuje ani jedno z dětí, chtějí mě pro sebe celou, každý. Takže se spouští šílený řev, který Yukselovi moc klidu nepřidává. Nicméně švagrová běží do lékárny, přináší jakousi červenou náplast a lepí mu ji na tu šíleně chlupatou hruď, takže to, zdá se, moc nefunguje. Chvíli čekáme a pak přináší pravděpodobně analgetika, což se tedy domnívám, neb v tom zmatku zase ničemu nerozumím a jsem jen ve vleku věcí – jsem ráda, že jsem uklidnila děti a čekám a snažím se pochopit, co se bude dít.
Přijíždí taxíkem druhý švagr a veze nás autem domů. Erdík je naštvanej, že nemůže dělat tůtů.
Načež druhý den ráno mi manžel sděluje, že odjíždí na testy do nemocnice. V noci se dovolal známému doktorovi, který vše zařídil, a hned ho vezmou.
Tomu říkám cvíčka v cizím jazyce – minimálně půl dne budu s dětma bez tlumočníka! Nebudu, říká manžel, koupili anglicko-turecký a turecko-anglický slovník a do mobilu mi stáhl jakousi aplikaci, která je taky jako rychlý slovník. Neděsím se, věřím, že brzo dorazí a však už se tu nějak domluvím. Nakonec to není tak strašné, mám základní slovní zásobu – jména dětí, jména členů domácnosti, jídlo = yemek, ne = yok, ok = tamam a terasa = teras, pak mám dvě ruce a taky sadu pastelek a papír, takže co negestikuluju rukama, můžu nakreslit. Paráda, nouze naučila Dalibora housti a mě třeba nakreslit sušák na prádlo, taky už umí říct „na zdraví!“ – „çok yaşa“ a co je třeba se doučit je čas – jednak hodiny, abych stále nemusela vyskakovat na křeslo a ukazovat, že děti budou jíst v tolik a tolik, koupat se tehdy a tehdy atd. Umím jen „rok“ a „měsíc“ (díky velikostem na dětském oblečení ;)) a to je teda dost neoperativní časová linie.